"nejak nevi co s mimi pocity strachu nebo nejsitoty. Jak to nema reseni, tak nevi."

tohle asi dělám já svému muži
strašně nesnáším, když se máme dokola bavit o něčem, co nemá (žádné dobré) řešení... ve chvílích největších průšvihů se synem jsem už byla téměř nepříčetná z těch věčných hovorů o něm, já už nechtěla dokola řešit, že jezdit do bohnic je vyčerpávající, nechtěla jsem poslouchat (natož říkat), že vůbec nevíme, co bude zítra natož pozítří, nechtěla jsem řešit co budeme dělat až ho pustí, co máme dělat a říkat blízkým, co a jak říkat dcerám, dokola mluvit o tom, jak je to těžké... ano, říct si to jednou je dobrý, podruhý už je to trochu navíc, ale po desáté už jsem měla chuť se sebrat a utéct... já se přiznám, že jsem v tu chvíli pochopila, proč někdy ti chlapi utečou od rodiny, když je nějaký průšvih s dětmi... že to fakt nemusí být proto, že by neunesli ten průšvih, ale že neunesou, že veškerý hovor, veškeré myšlenky, veškerou energii zaberou ty nekonečné proudy "pocitů", které se "musí sdílet"... kolikrát jsem se přistihla, že se mi chce začít na muže křičet, že nechci už mluvit o synovi, že máme další dvě děti, že ty hovory stejně nic nepřinesou... ale teda jsem ženská, ostatní ženské mi dostatečně vysvětlily, že je potřeba "sdílet" a že to patří ke správnému partnerství, tak jsem na něj ani nekřičela, ani jsem neutekla , jen když toho bylo fakt moc, poprosila jsem, že "teď už nechci o tom chvíli mluvit"... obvykle mi to přineslo nějakou tu chvilku "nesdílení"... a doufám, že ho to moc neranilo
když jde o starost cizí, tyhle pocity nemívám, myslím, že jsem celkem dobrý posluchač a pokud jde o mé blízké (rodina, kamarádky), dobře je znám a nemám tendence udílet rady v rozporu s jejich osobnostmi, celkem bez problému je podržím i v rozhodnutí udělat něco jinak, než bych to udělala já... ani nemívám potřebu je nějak poučit, rozšířit obzory, napravit je (to dělám výhradně "cizím" lidem )