Nedokážu říct, že "umím", protože moc neumím, ale snažim se umět a snažim se to naučit. Protože se snažim si bejt s blízkýma lidma opravdu velmi blízká - a to nejde, když sama sebe obaluju nejrůznějšíma neprostupnýma a nepřístupnýma skořápkama. Takže jsem ve svěřování se opatrná, myslim, že výrazně opatrnější, než je obecnym zvykem (a mám k tomu svý důvody, mám za sebou různý nepěkný pokusy se k mýmu prožívání násilně dostat), ale zároveň to už dokážu - dokážu se s druhym člověkem dotknout "živý na živý". A tim naopak umožňuju to zbavení se skořápek tomu druhýmu, hluboká důvěra je prostě podle mě možná jen při ukázání sebe duševně "nahých", když jsou vidět právě ty velký radosti, bolesti, ale taky chyby a selhání a leccos, prostě. A myslim, že není úplně možný druhýho jen vnímat, slyšet, přijmout... aniž bych zároveň poskytovala sebe, tedy "se svěřila". Když nejsem sama sebe schopna v tom vztahu poskytnout celou, tak mi ani to přijímání potom pořádně nejde a vypadávám do povrchností typu "Rady, co by měl druhej dělat pro vyřešení svejch trablů", a tak. Ta vzájemnost je důležitá.

Svěřováním se mám teda na mysli spolusdílení pocitů, jak tu byla zmíněná radost a smutek, a dalších intimních vnitřních prožitků. Jde de facto o to svěřit se "do rukou druhýho člověka s rizikem, že mě zraní, a přesto to riziko dokázat podstoupit".

Svěřováním se nemyslím samotný slovní popisy prožitejch událostí, ať velmi radostnejch, nebo velmi těžkejch; s tim vlastně problém nemám skoro vůbec, to je spíš pro mě takovej povrch skutečnýho prožitku, a ten klidně můžou znát i lidi, se kterýma až tak blízce důvěrnej vztah nemám. V tomhle směru mě vlasntě brzí leda to, že bych velmi nerada provozovala nějakou formu fishing for compliments a sadfishing (protože to je mi od jinejch nepříjemný, tka jim to nechci dělat sama), tak se to snažim krotit.