Při plném vědomí asi jen na zahradě, to sednu a čučím do zelené. Ale miluju (a moje okolí mnohem méně, ptž to pro ně znamená většinou zase nějakou práci) polovědomí když se probudím ale ne úplně. Umím se do toho stavu dostat, rsp. v něm vědomě setrvat třeba i hodinu. To je doba, kdy mi "proplouvají" hlavou myšlenky na které koukám jakoby shora, jsou zcela nesouvisející, vedle puntíkatého hrnce je vlna z moře, vzpomínka na babičku, modré ponožky, výhled z okna na které jsem do svých 15 koukala ze svého pokoje a nikdy jsem ho v reálu neviděla. Pár desítek minut po tomhle úniku jsem schopná dát dohromady řešení věcí, které se zdály neřešitelné nebo vymyslet nový projekt, novou strategii...