Federiko, já jsem holt musela vystudovat školu, která mě moc nebavila a u jejichž absolventů se předpokládá vysoké nasazení, ostré lokty a asertivita, což mně chybí. Já jsem odjakživa šedá myška a líný a pomalý člověk, introvert, kterého extrémně vyčerpává styk s lidmi. Bohužel byla taková doba, že dostat se ke studiu na obory, které by mě bavily, bylo pro mě nemožné. Mně by asi bavilo sedět někde v archívu a bádat. Na to jsem neměla vzdělání a po pravdě řečeno, jít studovat s dětmi a rodinou někdy po čtyřicítce, na to jsem neměla potřebnou píli, drajv ani odvahu. Že začátku jsem si našla praci, která mě i v mém oboru docela bavila a byla hodně různorodá, ale pak se to z různých důvodů na mně nezávislých pokazilo a já dělala něco, co jsem dělat nechtěla a ani mi to moc nešlo a ještě jsem měla peklo s mou tehdejší šéfkou. Nakonec mě vyrazila (tedy zaplať pánbůh, kdybych měla odvahu, už bych dávno sama odešla), jenže mi už bylo přes 50, byla jsem rozvedená, musela jsem si najít jinou práci. Trvalo mi to půl roku a našla jsem, ale bylo tam několik ale. Musela jsem se stýkat s klienty, kteří byli nepřátelský naladěni a neměla jsem nikoho, s kým bych tu práci mohla konzultovat, sama jsem se jí musela naučit a sama ji dělat bez jakékoliv pomocí, zato jsem byla docela přísně kontrolována a každá chyba byla velký malér. Do toho dojíždění a věk, velká ztráta energie, které jsem nikdy moc neměla. Posledních pár let to už bylo fakt jen utrpení. Závidím každému, kdo dělá práci, která ho baví a jde mu. No, co už, přežila jsem a teď se mám dobře. Už nikdy nebudu pracovat!