Len, já celý život do čtyřiceti nesnášela běhání ve smyslu vytrvalostního "výběhu" někam (jinak jsem dělala skoro vrchlový sport a po hřišti pobíhala neustále). Ve 40 jsem přestala se svým sportem a donutila 2-3x týdně běhat, protože to byla organizačně nejjednodušší varianta pohybu vedle chůze. Doufala jsem ve vznik závislosti, o které nadšení běžci psali, ale bohužel k tomu nedošlo - zato se postupně stalo, že i během běhu (stejně jako při chůzi) mi pobíhají v hlavně myšlenky, od kterých bych se chtěla odreagovat. Paradoxně proti "ošklivým myšlenkám" mi teď nejvíc funguje práce v kanceláři (a tedy taky alkohol, ale ...)