Takové případy známe všichni, a vůbec nemusí jít o zdraví. Stačí "blbá" autonehoda nebo cokoli jiného...

S přístupem - co kdyby se mi něco stalo - by neměl děti nikdo.

Můj otec umřel v 29 letech, mě se dítě narodilo v 32... Kdyby on čekal tak dlouho, nebyla bych na světě. Ale to neznamená, že i když to mám "v přímém přenosu", že si dítě pořídím dřív, než je na to U MĚ ten správný čas... To bych měla dítě s chlapem, který by mě vzápětí opustil pro jinou ženskou (protože ten můj tehdejší je už ve 3. manželství a má celkem 4 děti s 2 ženami - se mnou tedy naštěstí žádné)...

Stejně tak jsem si pořídila dítě se svým (v té době už 40ti letým) mužem a fakt jsem se neděsila, že "už je starý", že "co když umře" a já "zůstanu na dítě sama", ačkoli jsem to jako dítě zažila v přímém přenosu (matka-vdova v 28 letech, 3 malý děti na krku)...

Samozřejmě, že čím je člověk starší, tím je riziko zdravotních komplikací vyšší, ale záruku nemá nikdy nikdo. Umírají mladí, stejně jako staří se dožívají 90 let... Tj. i otec v 50 letech se může klidně dožít vlastních vnoučat... Stejně jako mladý 25 kluk se nemusí dožít ani školy vlastních dětí...

Mnohem víc, než věk, má rozhodovat duševní vyspělost rodičů, jejich odpovědnost, třeba i schopnost rodinu zajistit... Proti nemoci, úmrtí, se dá i pojistit... (tím vyřešit finanční stránku věci). Tu emoční stránku - tj. ztrátu rodiče - samozřejmě nikdy neodbouráš, ale to je holt "přirozené riziko života".

Rodič ti ze života může vyšumět i "nejensmrtí", ale i třeba v důsledku rozvodu a duševní nevyspělosti, duševní nemoci, alkoholismu či jiných závislostí, nebo prostě jen nezájmu...

Radši později, dospěleji, s pečlivě vybraným (byť starším) chlapem, než za každou cenu dřív, z mladické naivity nebo s pitomcem (je to sice debil, ale bude mi už za chvíli 30, tak šup sem těhotenství).

A to píšu jako někdo, kdo to vidí nejen v osobním životě (známí, rodina, kamarádi...), ale i v pracovním...