Popisovaný retrosentiment je mi z duše protivný.
Obzvlášť v současnosti, kdy je spojený se vzdycháním po životě v nablblém společenském režimu a v aktuální politické konstelaci mi přijde celkově nevhodný až nebezpečný.
Na detaily ze svého dětství samozřejmě někdy vzpomínám, jako asi každý, ale nikoliv nekriticky. Mnohé z toho, co jmenuješ - jídlo, předměty, hračky... považuji z dnešního pohledu spíš za bizár, po němž se mi opravdu nestýská.
Jasně, byla jsem dítě, měla kolem sebe svou rodinu, byly tam milé momenty, to se počítá. Ale globálně vzato spíše odstrašující doba.
Nevzdychám po minulosti, naopak pořád říkám svým dětem, že žijí život mých snů. Takhle bych bývala ráda vyrůstala a žila já, kdybych mohla.