Já se zase stydím, že dobu, kdy byly moje děti malé za vrchol svého spokojeného života nepovažuji. Asi jsem příliš sobecká, ale pro mě to byla velmi těžká doba. Samá práce a povinnosti, od rána do večera jsem se nezastavila a ani v noci jsem se nevyspala. Potom k tomu přibylo ještě zaměstnání a neustále nekončícím nemoci dětí. Sotva tohle trochu pominulo, přišla deprese a když jsem se z toho vyhrabala, rozvod. V době, kdy byly děti malé, se můj táta potýkal s rakovinou, umřel, když dětem bylo 5 a 7. Maminka se z toho nikdy nevzpamatovala, takže už nemůžu mluvit o zdravých šťastných prarodičích.
Jasně, že jsem se snažila dělat vše pro to, aby moje děti měly šťastné dětství, ale pro mě osobně ta doba šťastná nebyla.