Za to se nestyď, nemají to všichni stejně...

Já mám asi víc období po kratších úsecích, které považuju za nejspokojenější - obvykle je to o tom, že se nic dramatického nedělo... Takže asi tak mezi 20-25 lety. Pak to byly roky turbulentní a náročné, uklidnilo se to asi taky až bylo dítě větší, takže tak 34-38 let? Pak zase různé chaosy... teď jsem spokojená tak cca 4 roky, většinově, i když v práci to nebylo vždycky ideál...

Ale nemám to ještě spojené s žádnou nostalgií, naopak se těším, že to bude čím dál lepší... Samozřejmě, život se může zvrtnout v minutě - stačí nemoc, úraz, jakékoli jiné neštěstí nebo katastrofa...

První roky života mého dítěte patří jednoznačně k nejnáročnějším v mém životě, samozřejmě nějaké historky občas pronáším, ale spíš - jéžiš, ještě že už je to za náma (a v duchu si říkám - a všichni jsme to přežili).

To třeba teď, akorát jsme se vrátili z hor, kde největší "katastrofa" byla, že do muzea, kam jsme se chtěli v pauze mezi sportem podívat, nás nepustili (a byla to samozřejmě "moje chyba", protože jsem si špatně přečetla informace na internetu... - měli to až dole úplně na konci) - jinak super pobyt, bezva atmosféra, super počasí... Jednou budu asi vzpomínat na tuhle dobu - dítě dost velký, samostatný, ale přitom ještě ochotný čas trávit s rodiči, ve vztahu pohoda (byť letitě stereotypní), v práci klid, v rodině nikde žádná dramata... Musím si to zaťukat.