"Samozřejmě jako dítě jsem chtěla i to pěkné zboží, obzvlášť pak v pubertě.
Ale nejvíce vzpomínám na pocity strachu, tísně, jak jsme se pořád něčeho báli - dospělých, že nám vynadají, že něco nesplníme, že se něco nesmí, že bude z něčeho průšvih... Jak nás ve školce a ve škole ponižovali, peskovali, vyhrožovali... Nemohla jsem být příliš sama sebou, nějak se projevit, dělat, co já chci. Do toho studená válka, strašení jaderným útokem. A reálie kolem mě byly takové nějaké šedivé, všechno špinavé, oprýskané, "

Hele, ve všem s tebou souhasím. vše popsané jsem taky vnímala a taky mi to vadilo.
Současně s tím jsem ale vnímala i to hezké.
Na čokolády od babičky nevzpomínám, ale babička i prateta měly tu prvorepublikovou holčičí školu a já byla urvaná ze všech těch buchet a cukroví a dalších dobrot, co připravovaly. A prázdniny byly hezké režim sem nebo tam, byly to prázdniny - prarodiče, sestřenice, vesnice, slunce, koupání, ovoce, zmrzliny, ...
I kino bylo fajn, na ruské filmy jsme moc nechodila a ty, co jsem si vybrala (západní slaďáky, detektivky, komedie,,) se mi líbily.
Tábory mě bavily, i když byly pionýrské.
Zábavy plesy, diskotéky, jo, socík všude, ale stejně to bylo fajn. Ve smutné a šedivé realitě se spoustou trablů šlo zažít i hezké věci a teď na ně klidně vzpomínám.