Inko, já taky ne. A to jsem byla dítě v 60. a 70. letech. Zažila jsem okupaci v 68., tanky v ulicích, ale vůbec jsem se tehdy nebála. Jen jsem na to kulila oči. Brannou výchovu a plynové masky jsem brala jako vopruz, nikdy mě nenapadlo, že by opravdu u nás mohla být jaderná válka, že bych v ní mohla zemřít. Na sovětské filmy jsme chodili, vzpomínám hlavně Osvobození, to byla nebetyčná nuda. Měli jsme z občanky učitelku, která byla kovaná komunistka, dělali jsme si z ní legraci, jak to prožívala, ale já jsem spíš myslela, že je blbá, ten komunismus jsem nevnímala. Že moje spolužačka nesměla studovat gympl, protože její otec podepsal 2000 slov, mi přišlo nepříjemný, ale taková byla doba. A ani jsem příliš nevnímala rozbité fasády domů, naplno jsem si to uvědomila až jsme v roce 1990 vyjeli to Rakouska, to byl šok. Předtím jsem to brala tak, že to tak je, nic se s tím nedá holt dělat. Nevnímala jsem to, byla to prostě každodenní realita. Stejně jako Pionýr, SSM, neustále řeči o budování socialistické vlasti a nerozbornem přátelství se SSSR. Byla to otrava, ale co už. Myslela jsem, že je to normální a budu v tom žít navždy. Teď si to nějak nedokážu představit, jak jsem to tehdy mohla nevidět. Tehdy jsem nevěděla, ale teď vím.