Ropucho, Moze babička se narodila v r. 1901. Bydleli v domečku o jediné místnosti s hliněnou podlahou. Bylo jich 9 dětí, 4 umřely, bratr padl v první světové válce. Maminka jí umřela, když ji bylo 9 let, žila pak u sestry, která byla o 20 let starší, už vdaná. Tatínek ji umřel, když ji bylo 12. Ve 13 začala první světová válka, švagr narukoval a babička musela skončit ve škole, i když se výborně učila a pracovat v továrně na vojenské uniformy. Tam se naučila šít. Po válce pracovala jako služka v židovské rodině, kde se naučila německy. Pak odjela do Kežmaroku, kde pracovala v nově otevřeném hotelu v kuchyni jako pomocnice. Seznámila se s dědečkem, otěhotněla, vzali se. Dědeček pracoval jako číšník, babička v kuchyni a po večerech šila pro lidi. Byli chudobní, ale babička se zapřísáhla, že mamince dopřeje vzdělání, kterého se jí samé nedostalo. Aby udržela maminku na gymplu, šila celé noci, za pánskou košili ji platili 1 korunu. Za války byla totálně nasazená ve Zbrojovce. Po válce zase šila, na černo. S dědečkem se rozešli. Nakonec ji živila maminka, protože neměla žádný důchod, ač od 13 let celý život pracovala. Na Rakousko i První republiku nevzpomínala v dobrém, jen na bídu, hlad a dřinu.