Moje babička právě tu služku dělala. Narodila se v chudé rodině, v domečku o jediné místnosti s hliněnou podlahou. Její rodiče měli 9 dětí, 4 jim zemřely, babička byla nejmladší. Její maminka jí umřela v 9 letech, tatínek ve 12. Vzala si ji nejstarší sestra, která už byla vdaná a měla svoje děti. Když bylo babičce 13 let, vypukla první světová válka, sestřin manžel narukoval a ona už nemohla babičku živit. Takže babička musela nechat školy, ačkoliv byla velmi inteligentní a strašně ráda by studovala a musela nastoupit jako dělnice do továrny na vojenské uniformy. Tam se naučila šít na stroji. Po válce začala dělat služku v bohaté židovské rodině, kde se naučila výborně německy. Po asi 4 letech odešla dělat pomocnou sílu v kuchyni v hotelu v Kežmaroku. Seznámila se s dědečkem, otěhotněla, vdala se. Celou první republiku pak pracovala jako švadlena, dědeček jako číšník. Byli hodně chudí. Za protektorátu byla totálně nasazená ve Zbrojovce, pracovala na soustruhu, potom ve skladu. Po válce dělala zase švadlenu. Žádnou služku nikdy neměla, vždy byla chudá, i když pilně pracovala. Za první republiky šila pánské košile, jednu za korunu. Teprve až vystudovala maminka a začala vydělávat, trochu se jim zvedla životní úroveň a neměli hlad.
Babička mého BM se vdala do bohatého statku, kde tedy služku měli. Byla to nějaká mentálně postižená holčina a dělala ty nejtěžší a zároveň nejjednodušší práce. Babička musela i sama celé dny pracovat na poli, kolem zvířat, v kuchyni. Celou dobu si přála, aby se mohla vdát do města (její první manžel ji zemřel po 3 letech manželství ve 28 letech). Nakonec si vzala dělníka že Zbrojovky, přestěhovala se do domku ve městě a byla šťastná, že už nemusí dřít. Služku nikdy neměla.