Já to taky nemám ráda.

Jenže - u nás doma se to neřešilo - jednak jsme byli jinak nastavení a druhak malá rodina - nebyly příbuzné, se kterými by to moje maminka nějak probírala. A to vařila ráda a dobře. A tak na to nejsem zvyklá.

U muže - velká rodina - jídlo je hlavním pojítkem a občas i jediným tématem k hovoru. Je to náročné. Tety si pamatují i záležitosti typu "když jsme tu svíčkovou měli loni v únoru, tak byla omáčka nakyslejší", já bych nevydolovala z hlavy, kdy jsem ji naposledy u nich jedla. U oběda probíhá neustálé pobízení druhých do jídla a dotazy, zda měli všichni dost. Sledování, kdo si čeho kolik vzal a proč si nevzal víc toho a tamtoho. A jelikož kuchařky jsou dvě (skvělé!), tak tyto dotazy běhají kolem stolu dvakrát a komentují to i jejich manželé - pobízejí ostatní. Nucení dětí do jídla - to jsem se musela párkát vymezit. Plus dotazy "ale když jsme měli posledně ty šišky, tak jsi je jedla a snědla jsi jich osm a teď už je nejíš?". Tchyně a teta jsou už tak vycvičené, že pobízejí do jídla a nabízejí jídlo i u cizích. To se teda musím přiznat, že mi vadí, když sedí v mé kuchyni u mého jídla a vybízejí ostatní k nabírání jídla, přídavkům atd. Ale ony už takto jedou na autopilota. Mám s tchyní hezký vztah, ale myslím, že občas v rohu uroní slzu nad tím, jak si synáček zle vybral, když na můj dotaz v 11.25, co bude k obědu, odpovím, že zatím nevím .

A k tématu - kupuju knedlík - tak dvakrát do roka. Hotové noky a hotové čerstvé těstoviny - ty asi nejvíc, chutnají nám víc než ty sušené. Mraženou pizzu párkrát do roka (naštěstí děti rády dělají domácí). Hotovky pod folií ne. Občas jsem zachránila zlevněnou hotovou polévku z marketu, ale můj muž ty hotovky spolehlivě pozná, pálí ho z nich totiž žáha. Mám teda jednu oblíbenou mraženou rýži v Kauflandu, se zeleninou a kuřecím, to je občas záchrana, když jedeme domů pozdě a nestíháme nic. Hotovou sekanou jsem zkusila, ale domácí je lepší a u nás to prostě každý pozná, jak jsme všichni navyklí na domácí kuchyni.