Je to o úhlu pohledu. Obě děti vždy dělaly aktivity v místě bydliště a nebo do deseti minut autem a ještě dobře dostupné mhd. Zš teda spádovou neměly, ale aplikovala jsem předchozí pravidlo. Gymnázia nesplní těch deset minut v dopravní špičce, ale stále výborně dostupná a přímo u metra.
Kmitání je moje volba a já kmitám hodně, ale kdybych k tomu ještě musela do iks obchodů na nákup, obstarat hospodářství, prát třeba na valše, mýt veškeré nádobí ručně, topit dřevem, které před tím nasekám, ohřívat vodu, šít a plést oblečení, štupovat ponožky ....
Já to kmitání teď vůbec tak tragicky nevnímám. Moje babička snad nikdy nešla do restaurace. Oběd vždy ve 12 na stole ... k tomu chodila do práce a dělala fyzicky velmi náročnou práci. Proti ní si žiju život rozmazlené stredostavovské paničky. A stres měla taky. Z dědy, z komoušů, navíc Slovenka v lokalitě, která Slováky neměla ráda.
Druhou babičku jsem moc neznala, ale neměli ani vodu v domě a záchod pouze suchý na zahradě. Její manžel, můj druhý děda, zemřel, když nejstaršímu dítěti bylo 12 a těch dětí měla pět.