Yuki, když to máš dané rodinným modelem (po generace není maturita úspěch, úspěšné přijetí na vš taky ne), chce to sílu to změnit a přepnout se do opaku.

Ať už je maturita předěl nebo ne, oslava a dárek je prostě normální lidské sdílení radosti.

Já si pamatuju, že v euforii jsme byli coby maturanti hodně, spadl z nás stres - no a je škoda to v rodině nesdílet... Je škoda, oslavit to jenom večer se spolužáky, rituálně spálit štos maturitních otázek, potom to zapít - a v rodině nic.

Vlastně je na tom něco až smutnýho, mluvím z vlastní zkušenosti. Odmaturovala jsem - "to je ale ostuda, z jednoho předmětu mít špatnou známku!". Po roce se dostala na bc.studium - "hm, a k čemu ti to jako bude?". Dostudovala - nepadla ani jedna věta jakéhokoli ocenění. Oznámila jsem, že jsem těhotná, plánovaně, po letech vztahu, z odběru plodové vody už vím, že dítě je zdravé, měla jsem strašnou radost, vletěla tehdy manželovi do telekonference a vytáhla ho ven z kanclu, všichni koukali jako jojo, co si to jako dovoluju, přes prosklené dveře viděli, že se objímáme - doma nic, žádné emoce, spíš obava, jestli nebudu chtít pohlídání a budu méně poskytovat.

Roky kolem sebe vidíte, jak sebemenší událost v rodinách vrstevníků budí sdílenou radost v jejich rodinách, objímání. Obtížně se vám chápe, že nic takového jste nikdy nezažili.

Takže my prostě slavíme. Když syn napíše čtvrtletku z matiky na pro něj neuvěřitelnou dvojku - je objímanej a dostane pekáč buchet. Je to asi až přehnaný, ale takhle to prostě máme. Dárkuje se a oceňuje i za to, že dcera statečně přestála trhání čtyř zdravých zubů před nasazením rovnátek.

Jo, slavili jsme kdysi před lety dceřinu první pětku. Ona měla od vrstevníků odkoukáno, že to je strašnej průšvih, potupa. Úplně jsem se lekla, jak negativně to prožívá, přišla zmasírovaná od holek ve třídě, které v rámci na honbou za samými jedničkami skutečně mají hrůzu, že se taková známka někdy přihodí. Tak jsme bouchli dětské šáňo a večeři si nadiktovala dcera podle toho, co jí nejvíc chutná.

V rodinném albu jsem našla fotku mě a manžela (tehdy přítele), jak slavíme Den dětí. Sedíme u dortu, já mám na klíně kočku a zubíme se do objektivu, na stole kupovaný harlekýn, na který jsem pikaem napsala 1.6. Bylo nám přes dvacet