Vážný, je to hodně zapeklitá situace, tvé manželky je mi fakt líto. Upřímně, různých řečí vaší seniorky bude spíš přibývat, učte si to nepouštět tolik k tělu. Respekt a pochopení ke starostem a osamění vaší seniorky (a nároky na vás z toho plynoucí) končí cca tam, kde začínají starosti, trápení a zdravotní omezení tvé ženy (její osobní prostor).

Byla jsem kdysi v podobné situaci, babička Alzheimer, nevlastní děda po x infarktech, vlastní čerstvě ovdovělý děda s rakovinou, zoufale osamělý - moje máma i strýc příliš nejevili zájem, bylo obtížně s nimi vykomunikovat nějakou věc, já na RD s druhým dítětem jsem cítila ohromnou povinnost to vykompenzovat, a zároveň bránit vzájemným třenicím vyplývajícím s letitých (skutečně prastarých) křivd a podivných majetkových vztahů.

Nezvládla jsem to optimálně, takže v podstatě nemám co radit, nicméně jednu věc si pamatuju dobře: je potřeba si hájit svůj osobní prostor, třeba slovy "já tě mám ráda, udělám pro tebe, co je v mých silách, starám se ráda, ale pochop, že i já mám spoustu svých starostí a závazků, pracně se to snažím všechno nějak skloubit."

Neuslyšíš to asi rád, ale stále platí, že pokud je toho na tvou ženu neúměrně moc, mohly by jí třeba jednou za čtvrtletí pomoci děti a vzít babičku, kam potřebuje (ačkoli těhu, ačkoli 45 min od Prahy)