Podle mě péče o malé děti a péče o nemocné seniory se diametrálně liší. Děti má obvykle člověk mladý, plný sil, tři roky na mateřské a rodičovské dovolené, děti se každým dnem vyvíjejí, osamostatňují, učí se nové věci a dovednosti, děti člověk vychovává, ukazuje jim svět, učí je jak mají žít. Senioři jsou hotové osobnosti, jen kolikrát už jim nefunguje hlava nebo tělo, nebo obojí, nelze je nic nového naučit, nelze je nijak vychovávat, mají svůj pohled na svět, který člověk nezmění, jejich vývoj nejde kupředu, ale spíš se zhoršuje, pečující člověk musí chodit do práce a má na starosti i svoji rodinu a děti, kolikrát bydlí i jinde než senior. A je rozdíl pečovat fyzicky o 15 kg dvouletaka a stokiloveho seniora. Nehledě na to, že malé děti jsou obvykle hezké a roztomilé narozdíl od kolikrát protivného až zlého seniora.
Já jsem nic takového naštěstí nezažila, babička umřela, když mi bylo 8, o tátu se starala maminka a my s BM jen lehce pomáhali třeba s odvozem k doktorovi a maminka z plného zdraví, kdy se o sebe stoprocentně postarala, zemřela v nemocnici během 10 dnů. Měla jsem v tomto ohromné štěstí a nikdy nepřestanu být vděčná osudu, že mě ušetřil.
Na druhé straně mě strašně mrzí, že jsem se od babičky nedozvěděla víc o jejím dětství a mládí, ale já byla na to tehdy ještě moc malá. Mrzí mě, že se tyhle vzpomínky propadly do nicoty zapomnění.