No jo, to jsou ale velmi specifické situace.

Většina z nás to takto nemá a nějakou tu péči o seniora prostě zařadí do běžného života...

Jasně, pokud to porovnáváš s někým, kdo má postižené dítě a manžela na vozíku a do toho matka dostane mrtvici, tak je to drsný.

Ale drtivá většina lidí za svůj třeba 80 letý život se 3-10 let (podle počtu dětí) intenzivně stará o děti a třeba 3-6 let pak o rodiče/prarodiče, no a pak třeba nějakou tu dobu o svého partnera (nebo naopak). To je holt "daň" za život ve společnosti a v rodině.

Jenom zapomínáme, že obojí je přirozená součást života a že málokdo to má, jako Husa, že "maminka z plného zdraví, kdy se o sebe stoprocentně postarala, zemřela v nemocnici během 10 dnů."

péče o dětixseniory je samozřejmě rozdílná, ale nejhorší doba mého mimina mi dávala (aspoň fyzicky, nevyspáním a tudíž nervama) mnohem víc zabrat, než nejhorší doba mých seniorů (to bylo náročný spíš těmi nemocnicemi, prognózami, vědomím blízké smrti). Jasně, když spadl v noci děda, a nešlo to, tak jsem holt musela volat strýce a pak čekat, až se obleče a přijede, mimino bych zvedla sama... Ale to se stalo jednou a pak jsme udělali režimová opatření a už se to neopakovalo.

Jasně - měla jsem štěstí na spolupracující a v zásadě hodné seniory (i když i to bylo s vlastními mouchami) a že se mi ta doba nesešla. Teď máme cca 15 let klidové období - nikdo ze seniorů už nežije a matky/tety... nemají ještě ani 70 a všichni jsou soběstační... My teda teď máme tchyni přes 80, ale to zatím je ve fázi jen "společnost", kontrola, pomoc s těžšími věcmi (malování po malířích, těžší nákupy...), vození, kontrola a kontrola. Ale (pokud ji nesrazí auto nebo tak něco), že se to v následujících max. 10 letech někam zvrtne, je téměř jisté.

Ale za oběť to považovat nebudeme - vychovala muže jako samoživitelka, oba kluky hlídávala (nepravidelně), vařila jim, dodnes jeden den v týdnu vaří pro všechny, a prostě se to bude muset nějak udělat, kdy a v jaké podobě a na jak dlouho to bude, to nikdo neví.