"Umět si události zformulovat jinak. Učím to děti."

ono je ale opravdu těžké se to naučit, pokud to není člověku vlastní...
já sama mám přirozeně potřebu vnímat věci spíš pozitivně (myslím, že je to částečně pud sebezáchovy ), snažím se všechno těžké a zlé přijímat postupně, nenechávat se pohltit, pořád hledat ty světlé okamžiky... a celé roky se snažím k tomu navést i manžela - on je těžký pesimista, ten postoj se u nich zřejmě dědí... a já vím, že on se fakt snaží, ale přirozené mu to prostě není a musím ho pořád tak nějak "roztleskávat", povzbuzovat, upozorňovat na ty dobré věci... chudák ode mne pořád musí poslouchat "nedržkuj, buď rád, že je to jak to je, však se podívej jak je to vlastně skvělý"... k jeho cti budiž řečeno, že se většinou nechá ukecat (i když nebudu lhát, někdy je to strašně vysilující a myslím, že nejen pro mne, ale i pro něj)
a na druhou stranu mám ještě mnohem pozitivnější mladší sestru, ta se dokáže přeměnit až v entuziastického radovánka, to zase ve mně vyvolává až vražedné choutky (hlavně po ránu)