"tady se to zase zvrhlo v to, že má člověk někomu posluhovat a sebe upozaďovat"

Nojo, zaznívají tu extrémy.
Já jsem každopádně psala o potřebě vyváženosti, kdy se člověk necítí ani štvancem, ani marnou existencí.
Jsem ten poslední, kdo by se potřeboval uštvat v zájmu okolí nebo vlastního workoholického puzení, mám rozhodně blíže k sobectví a lenosti. Ale má to své meze, potřebuji smysluplnou náplň života, potřebuji nějaké laťky k přeskočení, potřebuji se napřed unavit, aby se mi chtělo
odpočívat.