Pěkná diskuse. Já s prvními dvěma 3,5 roku od sebe dostudovala, brigádničila, opravili jsme byt, hlídala jsem chvíli ještě další batole. Nechápala jsem matky, které si stěžují, že na mateřské nestíhají, měla jsem pocit, že si to stačí zorganizovat a celá mateřská je jedna velká dovolená. Jen byly děti totálně nehlídací, hlídání na noc by se do začátku školní docházky dalo spočítat na prstech jedné ruky, takže jsem spíš věčně hlídala nějaké jejich kamarády. No a pak se mi po 6,5 roku od mladší narodil poslední syn. První rok a půl svého života řval, pokud nespal (velmi málo, přes den max po půl hodinách s nutností vozit), nejedl nebo se mu někdo nevěnoval velmi usilovně s činností, kterou v tom okamžiku chtěl (ale kojenec blbě vysvětluje co chce) tak ječel. Rekord byl 16 hodin z 24. Zdravotně na něm nikdo nic závadného nenašel. V okamžiku kdy se narodil jsme se přestěhovali do domu vyžadujícího nějaké úpravy ale hlavně na samotu u lesa, dcera začala chodit v jeho měsíci do první třídy, bylo třeba tedy oba starší vozit do školy, kroužků. Manžel dřel ve dvou zaměstnáních aby nahradil výpadek příjmů způsobený vyšší mocí v okamžiku narození mimina. Původní plán byl, že tentokrát zůstanu 4 roky na mateřské (první dítě jsme měli na studiích, nepřerušila jsem a od synova roku pracovala, u dcery ještě dřív i když jen na parciální úvazek, střídali jsme se s manželem. V sedmi měsících nejmladšího jsem dobrovolně nastoupila do práce, v 7 byly děti nachystané do postele a já odjížděla, vrátila jsem se mezi půl nocí a třetí ráno odpočatější než při běžné noci, v neděli po obědě jsem jezdila do práce pravidelně. Do tří let než šel nejmladší do školky to byl tanec, ale jak začal mluvit, byl sice vzteklý a náročný dítě, ale už to mělo ustupující tendenci. Od té doby zas pohoda.