zrovna dnes jsme se bavili se synem, jak strašně špatně snáším omezování vlastní svobody, jak hrozně jsem nesla covidová opatření, ten neustálý pocit beznadějného smutku, jak mi vadilo omezení volného pohybu, zavřené obchody a podobné věci... přemýšlela jsem, že vlastně nevím, jak bych bývala dokázala žít pokud by neproběhla sametová revoluce... jestli bych se smířila s tím, co všechno se nesmí... nebo jestli jsem na tu svobodu tak háklivá právě proto, že moje dospívání probíhalo v těch nejdivočejších 90. letech...
ačkoliv se nám povedlo i za covidu udržet to, že jsme minimálně každý druhý týden jezdili do kanceláře, měli jsme papír i na přejíždění hranic okresu, jezdili jsme i kvůli tchýni, už jen to vědomí, že k tomu potřebuju nějaký papír a že to není samozřejmost, mi působilo vyloženě fyzickou bolest a pocit neustálého tlaku... pevně doufám, že už nic podobného nezažiju...