Vždy jsem měla za to, že jsme dceru maximálně podporovali, věnovali ji čas, pozornost i peníze. Chodila na dobrou střední školu, jezdila na jazykové pobyty v zahraničí, věnovala se umělecké činnosti. Jako vysokou si vybrala lehčí školu, protože nechtěla být ve stresu. Teď je jí 30 let, má málo placenou práci, dlouho bydlela u nás a když se odstěhovala, nic neušetří, protože všechno spolkne nájem. Měla pár krátkodobých vztahů, které vyšuměly a o další nemá zájem.

Manžel přišel s myšlenkou, že dceři koupíme byt, protože si na svůj nikdy nevydělá. Nejsme ale milionáři, musíme si na něj vzít hypotéku. Já jsem z toho frustrována. Přála bych jí, aby si našla fajn kluka a založila rodinu, i to bydlení se ve dvou lépe řeší. Nebo ať tedy buduje kariéru, cestuje, a žije si vlastním single životem. Ale ať už se o sebe stará sama. Pořád si říkám, co jsme jako rodiče udělali špatně, že nemá žádnou motivaci ani se posunout v práci, ani navazovat smysluplné vztahy. Je tady někdo, kdo zažil něco podobného? A koupili byste jí ten byt?