Ennywan, můj syn je myslím trochu podobný tvému mladšímu. Na jaře mu bude 18, po vlastním bydlení netouží ani náhodou, je spokojený, že má svůj pokoj, co jíst, že ve škole je to celkem fajn... Momentálně ani neví, co by chtěl v budoucnu dělat za zaměstnání, protože už postupem času začal zjišťovat, že s jeho psychickou (ne)odolností asi strojvedoucí nebude to pravé a mám pocit, že po tom už nijak netouží. Ale někde něco kolem vlaků, možná...nebo bude jezdit někde na venkově s autobusem, co já vím...ani on sám teď nemá představu. Ve škole je aktuálně spokojený, jinam by nechtěl, ale jestli se tomu oboru bude jednou opravdu věnovat, to je ve hvězdách...Ale on je přesně ten typ, že bude rád, že má střechu nad hlavou, co jíst, nějakou přijatelnou práci a může se věnovat svým koníčkům. O slečny se zatím nezajímá vůbec... Beru to tak, jak to je, on si tu svojí cestu v životě najde. Já jsem to vlastně měla dost podobně. Dost dlouho jsem bydlela u našich, přispívala jim na jídlo a domácnost, měla práci, ve které jsem byla spokojená, měla jsem klid a čas na svoje záliby...Vlastní byt synovi tedy kupovat neplánujeme, to bychom si leda museli vzít hypotéku a to jsme neudělali ani na naše současné bydlení. Takže buď bude bydlet s námi, nebo si to zařídí jinak. Nemám problém ani s jedním, chci jenom, aby byl spokojený sám se sebou.