Taky mi to přijde velice drsné, říkat dětem, že se těším, až vypadnou... Já jsem naopak doma slyšela, že se kdykoliv můžu vrátit domů. I když k tomu nikdy nemuselo dojít, jen to, že mi to doma řekli, mi dodalo pocit jistoty. Já jsem totéž řekla synovi, když v květnu odmaturoval a dostal se pak na VŠ do Brna (jsme okres Frýdek-Místek) a vyjádřil obavy, jestli studium zvládne a co když mu to nepůjde. Já si myslím, že samostatnost ano, ale stresovat vlastní dítě tím, že mu sbalím a kufry a nazdar, to mi přijde nepřiměřené. Navíc - každý jsme jiný. Syn nemá být po kom extrovert a sebevědomý světoběžník. A nějaká mírná sociální fóbie tam taky bude. Už to, že teď v neděli odjel poprvé na koleje do Brna, bylo pro nás všechny hodně náročné (pro něj i pro mě a manžela). Že by se tedy syn těšil, že vypadne z domova, to se nedá rozhodně říct.