Ono tu realitu zkreslenou mají hodně ti mladí, třeba i moje dcera si myslí, že za socíku dostal byt každý, přitom se jim těžko vysvětluje, že to tak nebylo, že byly dlouhé pořadníky, bydlelo se v bytě u rodičů. Když jsem se já narodila, bydleli jsme v obýváku u babičky, po čase dostal táta byt podnikový v paneláku na sídlišti, 2+1, nikdy jsme jako neměli vyloženě svůj pokoj, ložnice a dětský pokoj byl vlastně jeden pokoj přepažený stěnou, prostor jsme měli fakt malinký. Moje děti jsou zhýčkané každé vlastním pokojem, neměly ani společný pokoj, natož aby to byla zároveň ložnice rodičů za tenkou dřevěnou policovou stěnou.
Můj muž zase chodil s rodiči od mala pracovat na družstevním bytě, než ho postavili, bydleli u babičky v jedné místnosti. Kdo z mladých by byl ochotný dnes po škole denodenně (plus víkendy celé) makat na stavbě?

Mají to složité, určitě, ale ty nároky opravdu rostou. Dnes by chtěl mít byt každý už jako single, dřív si byt pořizoval spíš pár společně za cenu nějakého uskromnění a vynaložené práce. A dnes slýchávám od jejich generace, že my jsme to měli jednoduché a bydlení nám spadlo do klína, přitom nás už se to rozhodně netýkalo a hypotéku platíme ještě dnes.