Buřte, já si živě pamatuji své pocity během VŠ, kdy jsem neměla prostě NIC kromě pár osobních věcí.
Věděla jsem, že nikdo mi nic nedá a vůbec jsem netušila, jak to udělat, aby z toho NIC byla jednou zajištěná domácnost, rodina, kterou jsem si přála.
Devadesátá léta, v obchodech se valem množilo zboží, hleděla jsem na krásné kusy nábytku za pro mě astronomické ceny a vůbec jsem si neuměla představit, kde vezmu byt a jak do něj dostanu třeba i takový nábytek.
Věřím, že podobně se cítí i moje děti, ale jsem úplně v klidu, protože už vím, že to jde.
Oni to také zjistí, že to jde, i když se teď bojí.