No jo, ale ta doba se nevrátí...

Stejně jako já jsem "prošvihla" 90tky s privatizacema městských bytů za 150 - 300 000 Kč...

Na druhou stranu matka takhle zprivatizovala rodinný domek (původně družstevní) na vesnici asi 30 km od Prahy, tj. dneska s přímým spojením MHD do Prahy...

Je fakt, že já mám taky 8 letou hypotéku ještě s 1,99% úrokem a dneska si nadávám, že jsem toho tenkrát nekoupila mnohem víc... Dům už mám za těch 15 let splacený (dala jsem si ji na kratší dobu a vyšší splátku).

U nás v rodině jsou všechny druhy vlastnictví a bydlení:

rodinný barák v rodině po generace (nejméně 3x) - holt se stěhují vnoučata k babičkám/dědům, "doopatrují je", pak "zdědí" - logicky to přeskakuje generaci - ale holt na vesnici a pro Pražáky na zcela neatraktivních místech...

rodinný dům zprivatizovaný (máti - viz výše) v 90tkách... tj. bez hypotéky a za celkem slušný peníz, ale stavěný v rámci akce Z, zjevně, takže pro dání do standardu dnešních domů bude třeba značná investice, kterou ona odmítá (nemá ho ani zateplený)

koupený byt (bez hypotéky, částečně s podporou rodiny - bezúročná půjčka od rodičů), ale opět pro Pražáky na zcela neatraktivním městečku

dlouholetý pronájem pražské garsonky (bez ambicí ji koupit - což považuji asi za nejhloupější)

návrat po rozvodu k bydlení u rodičů v rodinném domě

pronájem menšího bytu od města (tj. za celkem velmi slušně nízký nájem) - což si může dovolit i samostatně žijící žena s dosti podprůměrným platem

zděděný byt v nízkém věku (vykoupeno úmrtím obou rodičů, bohužel)

atd. atd. atd.

Každý si řeší bydlení, jak může a umí, někdy s víc štěstím, někdy s míň... Neznám žádného pracujícího "bezdomovce". Nájem přece není "hřích", ale (se současnými příspěvky na bydlení) často velmi výhodná forma.

A nikdo v naší rodině nemá byt v osobním vlastnictví v Praze (tím méně bez hypotéky), a přesto všichni spokojeně žijeme, nikdo se za bezdomovce nepovažuje. Jediná, kdo nemá opravdu stabilní formu bydlení, je nejmladší sestřenka, která je ale ještě i bezdětná, ne příliš ukotvená (i když teď už asi snad ten přítel by mohl být "ten pravý"), ale ani ta se nepovažuje za bezdomovce.

Bydlení (pokud nespadne do klína a lá dědictví nebo dar od rodičů k 18tinám...) se buduje holt postupně. Taky jsem do 26 bydlela na sdíleném studenstském bytě, na koleji, později v garsonce 1+kk nájmu... Pak jsem šla k prarodičům (než umřeli) a hypotéku jsem si brala až na prahu 30tky (možná v 30/31, ani už nevím přesně)... Jasně, našla jsem si chlapa staršího, tedy už s vlastním bytem, takže by to teoreticky nebylo potřeba, ale jsem ráda za svůj dům (který mě spolykal peněz nejmíŇ na 2 byty v dalších postupných rekonstrukcích).

Rozhodně bych si tenkrát byt v Praze nemohla dovolit, resp. já bych ho ani nechtěla... Jo, za cenu svýho baráku na vesnici na periferii republiky, kdybych ho dnes prodala, bych určitě byt v Praze koupila, ale spíš tak nějaký panelákový, možnááá 3+1, což mi připadá jako největší zvrácenost - jako vesnické a barákové osobě mi přijde nepochopitelné, jak někdo může za stejný peníze mít 2+1 na sídlišti, když "venku" může mít krásný dům s velkou zahradou... Ale holt je to každého volba.

Holt se musí makat, nefňukat, při hypotéce zatnout trochu zuby (Zvlášť v kombinaci s manželkou na mateřský...) Když si holt chci pořídit byt v Praze, kde jsou byty nejdražší v republice, tak holt musím fakt slušně vydělávat nebo počítat s velikou hypotékou (nebo obojí). To je přece jen otázka matematiky. Čím větší chci, tím víc mě to bude stát...

Pokud někdo chce vnímat jako nespravedlnost, že mu "stát" nezařídí, aby mohl mít v 28 byt v Praze, tak je to ale taky jeho volba. Já jsem nikdy nic takového nečekala a myslím, že nikdo z nás.