Mě třeba Praha stačila 5 let během studia, jako fajn v té době, ale už tehdy jsem věděla, že navždycky bych to nechtěla. A nakonec jsem i tak z jednoho našich největších měst skončila v malé obci 40 km od krajského města, mého bydliště, protože jsme vyhodnotili, že buď budeme žít v malém panelákovém bytě se třemi dětmi (tehdy tedy ještě dvě), které budou sdílet pokoj, nebo půjdeme někam mimo a komfort bydlení bude větší. Dům jsme sehnali za hubičku včetně pěkného velkého pozemku, vzali jsme si hypotéku a postupně celý zrekonstruovali. Ve výsledku je to docela pěkné bydlení, kde má každý dostatek prostoru a soukromí a za prací dojíždíme, dnes, když každý má auto, to není zas až takový problém. Na stejný dům ve velkém městě bychom prostě tehdy nemohli ani pomýšlet a dodnes si myslím, že to stálo za to.
A i v naší obci je stále řada levných opuštěných domů. I když bytová krize to v posledních letech změnila a přišla sem řada mladých rodin, které dělají to, co tenkrát my, koupili si starý dům a postupně opravují. A říkají to samé, než v malém bytě, raději kus dojíždět a mít komfortnější bydlení. Třeba se na stáří do toho města člověk vrátí, kdo ví, ale asi nelze v mládí spoléhat na to, že jsem se narodil ve velkoměstě a musím si byt pořídit jedině tam.