Zrovna před pětadvaceti lety to byla hodně specifická situace, minimálně v Praze, protože se díky privatizacím městských bytů najednou dostalo na trh spousta bytových jednotek (leckdo rovnou prodával a šel stavět domek za Prahu). Teď není volné skoro nic, obrovské množství bytů je skoupeno jako investiční, část je prázdná, ale nepronajímá se, staví se minimálně, to vše závratně šroubuje ceny.
Cena našeho sídlištního bytu, který jsme kupovali v roce 2003, vzrostla šestinásobně.
A potřeba hledat po desetiletích náhradní neboli nájemní ubytování v Praze kvůli rekonstrukci bytu mě hodně otevřela oči: chceš-li dnes ubytovat v Praze tří až čtyřčlenou rodinu, pod třicet tisíc se nedostaneš, a cokoli jen trochu hezké je do dvou dnů pryč, hlad po nájmech je obrovský.

Dnešní třicátníci to opravdu nemají lehké a spousta z nich ví, že k prvnímu bytu se dostane možná jedou v padesáti dědictvím, protože i kdyby si našli práci s dvojnásobným platem, hypotéku neutáhnou.