Mám 160, rostla jsem rovnoměrně, takže i celé dětství/dospívání malá, ale nikdy mi to tedy nevadilo a nevadí. Agresivní spolužáky jsem neměla (a jestli jo, tak ne vůči mně). Sedávala jsem v první lavici, kde byla pod svícnem největší tma. Na gymplu jsem pondělí po náročném víkendu proklimbala s hlavou opřenou o obě ruce předstírajíc pohled do sešitu či učebnice.
Znevýhodněná jsem se cítila občas na skále, kde skvělý chyt byl pochopitelně asi tak o dva centimetry výš, než jsem dosáhla
Na volejbale holt nahrávačka.
Často je zas docela výhoda, že je člověk takovej jako skladnej. Na delší cestu v autě/buse třeba.