Jsem založením opatrný optimista s tendencí připravit se na všechny možné nesnáze a překážky. Opatrný proto, že pořád nevěřím, že se mi už skoro 60 let daří životem plout tak báječně, jak to probíhá a podvědomě mám strach z toho, že si to nezasloužím a ten průšvih teprve přijde. Tendence přípravy na překážky je taková ta ryze praktická, mám vymyšlené pojistky a únikové cesty na většinu předpokládatelných obtíží - syslím doma jídlo, děti povinně prošly kurzy sebeobrany a první pomoci, měli jsme v podstatě popperské plány dřív, než to začalo být moderní, automaticky vstřebávám důležitá telefonní čísla a jsem "řešič", musela jsem se hodně učit aby počet mnou vydaných nevyžádaných rad a doporučení klesl limitně k nule - ale občas se neudržím, je to silnější než já. Své smrti se asi nebojím ale bojím se bolesti a nezvládám smrt lidí a zvířat kolem sebe. To v posledních letech přerůstá do toho, že mi vadí nesmyslná smrt i v umění - severské detektivky jsou asi jediná větší množina knih v našem domě, kterou jsem nečetla.