A s kolika takovými lidmi jsi v životě mluvila - myšleno o tom jejich traumatu?

To, že jsem fatalista, přece neznamená, že když se mnou někdo mluví o letitém traumatu, že mu řeknu věty, které ty cituješ...

To směšuješ neempatii s životním přístupem, o kterém píšu. Konec konců ho nikomu nevnucuju, je můj (stejně jako spousty dalších lidí). Já zase "nechápu", jak někdo může být pesimista. Nebo se rochnit ve svých bolístkách a křivdách (třeba tuhle mi jeden klient vyprávěl, jak ho před 3 lety opustila žena, a jak je kvůli tomu furt v depresi a nemůže pracovat... - no, tam mám co dělat, abych jakous takous empatii projevila - aby se dospělý chlap 3 roky neuměl vyrovnat s tím, že si jeho žena našla druhého, to mi přijde absurdní šíleně).

Součástí mojí práce je i práce s různými letitými traumaty (resp. s lidmi, kteří je mají). Se zneužívanými/týranými ženami a dětmi jsem mluvila xyz-krát. Stejně jako s lidmi, kterým celkem čerstvě někdo umřel. I třeba s lidmi, kteří řídili auto, zavinili bouračku a někoho zabili...

Znovu, není to přece o tom, že by se z toho měl někdo radovat nebo si říkat, hurá, mě se stalo to a to, takže teď si z toho vezmu to dobrý.... Zpracovat trauma a posunout se je ale cesta, resp. cíl toho procesu vyrovnání se.

Každému se v životě něco stane, takovej, makovej, jinej průser/neštěstí/tragédie... a mnohokrát. Prostě to tak je.