Reaguji převážně na názory Martina, protože i když tvrdí, že je optimista, jeho příspěvek mi takový nepřipadá. Nerada bych nemoc zlehčovala, rozhodně se jí musí pacient přizpůsobit, ale uvedené motto je až příliš cynické.
Možná časem zjistím, že má Martin pravdu, ale zatím v to nevěřím a také se budu snažit udělat vše pro to, aby to tak nedopadlo.
Syn je ve 4. třídě a vše se po domluvě dalo zařídit k dodržení denního režimu. Znám také diabetika, který chodí na gymnázium a i tam mu vychází vstříc. Myslím si, že když člověk za věcí jde, překoná většinu bariér.
Denní režim diabetika rozhodně stojí spoustu úsilí a zodpovědnosti, ale je to jen zvyk. Když je člověk v zaměstnání vytížen, myslím, že stačí mít plnohodnotnou svačinu a teplé jídlo nechat na pozdější dobu. I inzulín s jídlem se dá posunout v rozmezí půl hodiny dopředu nebo dozadu.
Také se Martin zmiňuje o potápění nebo jumpingu. Podmořský svět mě velmi láká, dokonce mě přitahuje i volný pád třeba nad přehradou. Nejsem diabetik (mám jen bezlepkovou dietu), ale mojí barierou je strach. Opravdu stačí vytvořit si správnou hierarchii hodnot. Možná s nemocí trochu upravit život, ale ne ho omezit.
Nemám v úmyslu se Tě Martine dotknout, je to jen polemika.
Lenka