Máme synka Péťu. Je mu 2 a 3/4 roku. Podle některých pedagogicko/psychologicky vzdělaných přátel je prý hyperaktivní. (Naštěstí to má kompenzováno některými kladnými vlastnostmi jako velkou citlivostí srdce a docela slušnou mírou empatie na svůj věk. Na druhou stranu je dost tvrdohlavý.)
Projevilo se to cca v 1 a 1/2 roce, kdy Péťa začal přelézat ZAVŘENOU špryclovou postýlku. A po hlavě dolů. Už předtím často brečel, že chce k mámě. Nyní ale svůj problém sám uměl vyřešit. Protože situace byla poněkud nebezpečná, zrušili jsme dětskou postýlku a dovolili mu usínat s manželkou a spát v samostatné posteli. Zpočátku nechtěl zůstávat v posteli a byl to s ním těžký boj ho uspat. Časem se z toho ale vyvinul určitý rituál. Pro Péťu i pro mojí ženu se z toho staly krásné chvíle, kdy má na něj plně čas, kdy se s ním může pomazlit. Péťovi touha pomazlit se pomůže "ubrzdit se", sklidnit se, co by jinak nebyl téměř schopen. Ale takhle mamince svým způsobem "vypráví" v postýlce co zažil za den, zpívá jí písničky, atd. Byly časy, kdy chtěl 15-25x zazpívat písničku Ovečka kudrnatá. (Ode mne - manželka moc zpívat neumí …). Ale je to čím dál tím víc pro manželku i pro Péťu fajn.
Proto jsme se rozhodli, že tento zvyk zatím zanecháme. Navíc, protože Péťa tvrdě hned po usnutí spí velmi tvrdě, není problém ho přenést do jeho postele. Když se v noci probudí, ví kam přijít. A pokud si lehne nějak napříč - tak se odstěhuju do jeho (původně stejně mojí) postele.
Ještě jsem chtěl zdůraznit, že těžko necháme dítě plakat v pokoji, když máme 1+1.

Mějte se pěkně.