Máme 6-ti letého syna Jakuba a od malinka jsme se snažili, aby spal v postýlce i v pokoji sám. Opravdu úporně jsme se snažili, běhali jsme za ním do vedlejšího pokoje několikrát za noc, uklidňovali jej a výsledek několikaleté snahy ? Byli jsme unavení a Jakub se nijak neosamostatnil.
Později začal chodit do školky a potřeboval mámu, mazlení a tulení, čím dál víc a myslím, že je to zcela přirozené.Teď zrovna prožívá období všelijakých strachů z imaginárních pohádkových bytostí a navíc všelijaké rvačky s klukama...Samozřejmě když je tma a má jít spát.
Jsem nyní znova těhotná a jsem si jistá, že ze své postele žádné ditě vyhazovat nebudu. Proč by mělo být rozmazlování to, že chce ditě se monou být?
Uspávání vypadá u nás asi takto :pohádka, popovídání, pomazlení u něj v pokoji v jeho posteli.( Je mu jedno, jestli s tátou nebo mámou ). A je to pár týdnů, kdy nás prosí, abychom počkali až usne a odešli až potom. V noci ještě někdy příjde za námi do postele a spíme tak vklidu až do rána. Jindy má zase dny kdy doslova chce být sám a usne bez problémů.
Myslím, že trvání na všech těch poučkách z knih, či poslouchání rad od kohokoli, by člověk neměl brát příliš vážně, ale měl by se řídit především citem a potřebou svého dítěte, které stejně nejlépe znáte jen vy.
Chi povzbudit ostatní rodiče, nebojte se udělat to co cítíte, berte to jako přechodné období, ono jim to do puberty nezůstane.
A zvláště tatínci, kteří jste od rána do večera v práci, není to příjemné, když se k vám dítě v noci přitulí a má s vámi kontakt alespoň ve spánku ?
Nechci, aby to vyznělo jako navádění, možná se některé děti naučí spát od malička samy, ale jsou jistě i ty pro které je to problém. Jen vím, že naše trvání na " správných zásadách " nám k ničemu nebylo, našeho syna jsme nepředělali. Po dvou letech kolotoče mezi prací a rodinou jsem vděčná za ty chvilky, kdy se chce se mnou tulit a povídat si. A tak si to s manželem užíváme dokud to jde.