Ahoj Renato, při čtení tvého příspěvku mi bylo smutno. Vzpoměla jsem si na svého bratra. V první třídě prodělal těžký zánět mozkových blan. Uzdravil se bez následků, ale měl potíže se soustředěním učením, často ho bolela hlava - hlavně, když byl vystaven nějakému stresu. Základní školu sotva prolezl, měl čytřky snad od shora dolů. Toho výsměchu a ponižování, kterému byl ze strany učitelů i spolužáků vystaven bylo hodně. Neměl žádné kamrády, stranil se dětí. Měl smutné dětství, i když doma měl milující rodinu. Prostě období školní docházky pro něj byl jeden velký stres. Vyučil se, tam už to bylo lepší. Potom si dodělal dálkově střední školu. Dnes má svou počítačovou firmu, podniká a je velice úspěšný.
Moc přeju tvojí holčičce, aby se jí dobře dařilo a věř, nikdy není všem dnům konec. To, co jsem napsala o svém bratrovi se stalo v sedmdesátývh letech. Že se něco podobného děje ještě dnes, je pro mne šok. Měj se hezky, pozdravuj tvojí malou a snaž se nebýt smutná máma. Hodně štěstí.