A pro ty kdo by mne chteli narknout ze zbabelosti: pracovala jsem 5 let na "spinave "chirurgii na jednom z nejodpovednejsich oddeleni v nemocnici a celila jsem jinym a nemene denervujicim situacim a ustala jsem to. S dospelymi jsem to zvladala, ale s detmi jsem nemela naprosto zadnou zkusenost a mam za to, ze skutecne bylo lepe odejit, nez se vlivem neustalych nervaku zhroutit nebo neco zavinit. Takze pokud to nekdo dela musi na to mit. Ale jak jsem uz psala, stala se chyba, neco, co se stat nemelo a proto by se kazdy mel umet vyporadat se svou vinou a ne ji zatloukat.

Je to trochu podobne tomu, jak sem psala matka chlapce(12-13let ?), ktery onemocnel pri lyzarskem zajezdu a prestoze mezi dospelymi byl i lekar a ostani pedagogove, doslo k zanedbani nemoci a chlapec kratce po navratu domu zemrel na JIPce na metabolicky rozvrat...Tam bylo zanedbani zretelnejsi a situace byla jednoznacnejsi. Tady neni prilis jasne kdo pripadne v cem se provinil, vetsina lidi i pedagogu, s kterymi jsem o tom mluvila, to posuzovala tak, ze deti mely byt spocitany kdyz vylezly z bazenu..A tak bych navazala az na to, ze i pedagog, lekar, sestra i jakkoliv odpovedny dospely clovek musi umet uznat svou chybu. Protoze i kdyz je tam moznost, ze situace byla neprehledna a deti uhlidat nesly, myslim si, ze bych uvazovala na miste kohokoliv z pedagogu o tom, ze jsem mela deti pri ukonceni plavani jeste na brahu bazenu PREPOCITAT a ne objevit to, ze jeden chybi, az kdyz jeho veci zustaly v satne a on u nich nebyl. To uz je zatracene pozde. Ja bych v tom videla svou vinu a nevim jak bych se s ni srovnala, ale rozhodne ne tim, ze bych ji poprela...

Pripada mi to jako racionalizace typu, ze clovek je vinik jen jeden kraticky okamzik sveho zivota a ze jinak je cele roky slusny, dobry ucitel, dobry otec, dobry clovek. I k takove logice se da dojit, ale mam pocit, ze neni spravna a hlavne neni fer vuci rodicum postizeneho chlapce, ani vuci tomu, kdo se k ni uchyluje.

Pisu to proto, ze vim naprosto jiste, ze ja bych to jako svou vinu brala...