Ahoj Jitko,

děkuju za odpověď, moc jsi mě potěšila. Blahopřeji k budoucímu přírůstku do rodiny!!!
Já jsem vždycky tvrdila, že děti mít nebudu, že po nich nijak netoužim a tenkrát jsem to myslela vážně. Zhruba před rokem mě tak nějak přepadly "mateřské pocity". Přišlo to úplně samo a byla jsem z toho dost překvapená. Čím dál víc jsem začala přemýšlet o tom, jaké to asi bude, až si jednou domů z porodnice přineseme malý ukřičený raneček. Také na svého manžela jsem začala postupně pohlížet trochu jinak. Už ho nevnímám pouze jako milence, partnera a kamaráda, ale také jako budoucího tatínka našich dětí. Zničehonic zmizela panická hrůza z porodu, z toho jak budu vypadat s břichem atd. Zjistila jsem, že se na všechny tyto starosti moc těším. Manželovi jsem se s těmito pocity moc nesvěřovala - nechtěla jsem ho nějak "vyplašit" a nechtěla jsem aby měl třeba pocit, že ho do něčeho tlačím nebo že bychom měli mít dítě proto, že já po něm toužím. No, a před nedávnem mi sám zničehonic (a byl u toho trochu červený) řekl, že by si moc přál, abychom už měli miminko. Prý už o tom přemýšlel delší dobu, ale nevěděl, jak mi to říct. Byla jsem hodně překvapená a šťastná, ale chtěla jsem si být jistá, zda si uvědomuje i všechny negativa, která to přinese. A tak mu už několik dní neustále přednáším o tom, že budu velmi velmi tlustá, že mi bude muset zavazovat tkaničky u bot, že budu protivná, vyzvracim oběd, který mi uvaří, vypočítávám mu, co všechno budeme muset koupit (což znamená žádné šetření na jeho vysněnou motorku nebo aspoň škodovku nýbrž na kočárek), pořádně se nevyspí, bude se mnou máchat pokakané plínky, ... Pořád opakuje, že si to všechno uvědomuje a vidí to jako příjemné starosti. Je skutečně moc natěšený, už vybírá i jména a nejraději by mi vybral už i porodnici. Já vím, že bychom neměli tolik bláznit, ale úplně nás to pohltilo. Jak se dařilo vám, brát to s odstupem (např. nemyslet při sexu na početí)?


Moc zdraví
a přeje zdraví
Jitka