Tento článek sice jen velmi zkratkovitě, ale velmi jasně odhalil myslím podstatu věci - tedy to, jak přijímají a vyrovnávají se s neplodností ženy a jak muži. Je to bolestná otázka v každém případě. Sama za sebe mohu říci: skutečnost hledání sociální podpory, jakého "úniku" mi moc pomáhá. Ale nejpodstatnější v takových případech myslím je jakési vnitřní přijetí (vím, zní to v psychologii velmi frázovitě, neboť ono vnitřní přijetí je nutné vůbec ke zdravému psychickému vývoji každého, nejen neplodného člověka). Není to tak snadné, jak to vypadá. Jde o to zrušit vlastní přetvářku. A to patří k těm nejtěžším, přiznat si, že prostě jsem s největší pravděpodobností neplodný(-á) a musím to buď nějak konkrétně řešit (což často dopomůže k vytouženému těhotenství, i když ne vždy je to plně etickým a vhodným způsobem - mám na mysli IVF metody) anebo řešit způsobem dle mého názoru lepším, veselejším a méně náročnějším - jak psychicky, citově, tak finančně - a to je náhradní rodinnou péčí. Jsme teď s manželem na začátku této cesty...

Ale abych napsala to, co jsem napsat původně chtěla jen ve zkratce: muži (v případě mého manžela) jsou v této otázce asi mnohem uzavřenější, problém neventilují, trápí se mnohdy více než my, trpí tím jejich hrdost (sexuální role je velká a v tomto velmi zranitelná). Muž vzhledem k tomu, že v období snah o početí hraje vlastně roli víceméně založenou právě na sexu, trpí logicky asi více než žena, která se vlastně plně "rozvine" ve svých pocitech jako matka, těhotná žena očekávající své naplnění v mateřské úloze.