Tak já se tedy přidám a řeknu jaké to bylo tady. V Hradecké porodnici jsem rodila dvakrát. První syn se mi narodil v roce 1988, tedy za totality. Na příjem mne manžel přivezl někdy v devět večer s prasklou vodou. Samozřejmě dál než ke dveřím nemohl. Kvůli sterilitě. (Na chodbě za těmi dveřmi ležela hromada vybourané suti, stálo kolečko...) Sestra se na mé sdělení o prasklé vodě tvářila dost nevěřícně. Až když se pode mnou vytvořila loužička pochopila, že nežertuji. Bez slůvka vysvětlení nebo aspoň upozornění co se mnou bude dál mně oholila a udělala klystýr. Dala bych přednost tomu, kdyby mi jako prvorodičce vždy řekla co se zrovna chystá udělat. Bylo mi 22 a byla jsem hloupá a vystrašená. Po vysprchování mne odvedla nasál, uložila na "stůl", prohlásila, že to ještě nebude a že nesmím tlačit. Nato odešla neznámo kam. Zůstala jsem sama vyděšená v setmělém sále. Na chvíli přišla též lékařka zopakovala všechny příkazy a rovněž zmizela. Samozřejmě stahy začaly a já měla strach. Potlačovala jsem tlačení a neustále přemýšlela jestli ještě někdy přijdou nebo se jich aspoň dovolám. Když bylo už víc než pozdě přihrnuly se k porodu. Sil už ve mně bylo pomálu a tak mi sestra musela "skočit" na břicho aby se můj 4,25kg chlapeček dostal ven i z druhé poloviny. Do toho mi lékařka nadávala, proč netlačím. Chlapce hned odnesli, ani jsem ho nezahlédla. Při porodu jsem se dost natrhla. Vypětím a stresem se mi roztřáslo celé tělo. Doktorka (nezaslouží si titul paní) mi celou dobu při šití nadávala, ať toho nechám a neklepu se, že ona nemůže šít a pořád to krvácí. Dokážete si představit jak mě to uklidnilo! Nakonec jsem vše nějak přastála. Na pokoji jsem při pokusech o vstávání ještě třikrát omdlela, takže syna jsem dostala až večer. Měli jsme děti celé dny i noci na pokojích. Je to sice fajn, ale musí k tomu být podmínky. Tady dvoulůžkový znamená pokoj pro osm maminek rpzdělený skleněnými přepážkami. Sklo je sice mléčné, ale když za vaší hlavou rozsvítí mam¨inka v noci lampičku natočenou tak, aby nesvítila do postýlky jejímu miminku, svítí minimálně do vaší spící tváře. Moc příjemné!
navíc je všechno slyšet, jako v jednom velkém pokoji. Po deseti dnech v tomto prostředí jsem začínala být histerická a nebýt toho, že můj otec domluvil přes nějakého známého, aby mě už pustili, asi bych se brzo sesypala. Ani příjemný personál na dětském oddělení mi nemohl vynahradit šok z přijetí a podmínek, za které jistě nemohou. Sociální zařízení společné na chodbách není nic extra. WC dost malých rozměrů na to, že po porodu sotva lezete, hromadné sprchy, kde nemáte absolutně žádné soukromí a ani moc místa na odložení.
Při druhém porodu tady v roce 1992 jsem už dopředu hysterčila. Naštěstí na sále byli zrovna sestřičky žákyňky, které mě držely za ruku a dávaly mi aspoň svlažit rty mokrou plenou. Rodil mě pan doktor Farad a byl úžasný. Sice jsem se znova natrhla a ještě víc než v předchozím případě, ale žádné výčitky nebo nadávky se nekonali. Sestřičky byly taky fajn. Ale na oddělení se moc nezměnilo. Tedy co se týká zařízení. Sice jsem byla na pokoji pro pět maminak, což celkem šlo, ale sociální zařízení bylo ve stále stejném stavu. A jak jsem slyšela je tomu tak i v současné době. Pokoje pro tři nebo čtyři maminky existují celkem asi tři nebo čtyři. Většinou jsou obsazeny maminkami po císařském řezu. Jako maminky rodící klasickým způsobem na ně můžete zapomenout.
I když můj druhý porod byl v celku fajn a vše probíhalo naprosto v pohodě, přeci jen se vyskytla malá nepříjemnost. Můj druhý synek přistoupil ke kojení zodpovědně v pravidelných tříhodinových pauzách bez jakéhokoli problému. Měla jsem klid a pohodu. Protože měl však po porodu na varlátkách modřinku, musel ho vyšetřit kromě dětského lékaře i urolog. Paní doktorka mi den před odchodem řekla, že pokud odpolední urologické vyšetření dopadne dobře půjdem normálně domů. O několik hodin mi přišla říct, že vše je v pořádku. Když se ale ostatní maminky balili, že půjdou domů, najednou mi sestra řekla, že nás se to netýká. Po mých protestech přišla i lékařka a sdělila mi, že si nás nechají o den déle na pozorování. Pěkně jsem to obrečela. Nevím, proč mi to paní doktorka nemohla říci rovnou po té, co se mnou mluvila o výsledku vyšetření. Také mi dodnes není jasné v čem pomohla jedna zbytečně strávená noc navíc.
Oba mí synové jsou už zdraví a velcí kluci. Já jsem nyní v 8.týdnu těhotenství a velmi vážně uvažuji o tom, že mé třetí dítě se v Hradci Králové nenarodí. personál je sice milý a vcelku ochotný, ale hromadné pokoje a nevyhovující sociální zazemí už absolvovat nechci. Také bych si velmi přála, aby byl se mnou u porodu můj manžel, pokud mu to jeho práce dovolí, nebo alespoň někdo blízký. Rodit sama už nechci.