Milá Anno,
máte za sebou nelehké období a držím Vám palce, aby se již dané situace neopakovali a Vám se podařilo přivést na svět zdravé dítě.
Ráda bych se vyjádřila ke konci Vašeho článku.
Jsem matkou báječného chlepečka, který je postižený. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že je oběť mít postižené dítě, je to asi dáno tím, že se Vám postupně změní životní hodnoty. Samozdřejmě máte pravdu v tom, že to není jednoduché a člověk často i přemýšlí nad budoucností. Já osobně patřím mezi aktivní maminky, takže mám spoustu informací nejen o zdr.pomůckách, které nám usnadní život, ale i o organizacích, kam se mohu obrátit o pomoc, když se nebudu moci o malého starat.
Jak děti, tak jejich rodiče ,ale i postižení občané v dospělém věku, nestojí o ničí lítost, ani přezíravé gestatypu, tak Vás zde tedy strpíme, chtějí pouze ,aby s nimi bylo jednáno slušně a na stejné úrovni,přestože mnohdy komunikace není jednoduchá.
Ještě k jedné věci bych se ráda vyjádřila, a to, že většina dětí kolem nás je postižená po úrazech, popř. se zdravotní problémy začnou objevovat až po narození a ne, že se tak již narodí,což veřejnost často neví. Byla jsem na tom úplně stejně, dítě se narodilo zdravé, úraz v 7 měsících....dnes je ležící na úrovni měsíčního dítěte.... a Vy máte dvě možnosti a to ústav nebo domov. Rozhodla jsem se pro druhé řešení a po 2,5letech jsem dál matkou, navíc mám spousty jiných aktivit /založila jsem OS, snažím se vybudovat DD, rehabilitaci, vodoléčbu, klub rodičů/, posunulo mě to do jiné roviny, ale jsem v ní šťastná a mám pocit, že nejsem na světě zbytečně.
Ještě jednou -držím palce
Daniela