Krátce po porodu, když jsem ještě Matýska kojila vleže (vyndat s postýlky, uvelebit se, nakojit i přes půl hodiny - ze začátku nechtěl moc pít, odříhnout, dát do postýlky), byla jsem unavená a bála jsem se, že usnu (možná se mi to i někdy stalo, ale pokud vím, tak ne). I když jsem pak kojila v sedě, ještě několik měsíců jsem se budila s hrůzou, kde je - jestli jsem neusnula a nezůstal u mě a nezalehla jsem ho, nebo mi nespadl z postele.
Matýsek s námi od malička nechtěl spát v posteli. Když jsem ho chovala, tak málokdy usnul - jen tak ležel, usmíval se, přivřený oči a užíval si to.
I když jsou všechny děti stejný, tak je každý úplně jiný a každá maminka taky. Každýmu vyhovuje něco jinýho.
Pokud si dobře pamatuju, co jsem kdysi četla, tak na SIDS nepomáhá nic, tzn. i když instink maminku probudí, nemůže nic dělat.
Můžeme jen udělat všechno, co radí doktoři a doufat, že na nás ten černej petr nevyjde - ať už je mimi s námi v posteli nebo spinká v postýlce.