Já jsem rodila v Třinecké porodnici 27.11.2004. Je to už půl roku, takže si myslím, že teď už mám nad celou situaci docela nadhled :-)! Každopádně jedna z mých prvních vět hned po porodu byla: "To už bylo všechno? Tak to chci rodit hned další miminko :-)!" Ne že by to nebolele a že bych neměla strach, zda bude vše v pořádku, ale díky příjemnému personálu a manželovi šlo vše tak rychle, že jsem vlastně ani neměla čas dělat si příliš těžkou hlavu! Z vyprávění kamarádek vím, že není obvyklé, aby byl u porodu lékař (většinou přichází až po akci na šití), ale my jsme měli to štěstí, že u mne byla celou dobu na sále přítomna paní doktorka, takže jsem byla o to víc klidnější a mohla se soustředit na tlačení:-)! I když jsem poctivě chodila do předporodního kurzu (2x týdně: 1x cvičení, 1x plavání + přednášky), který třinecká porodnice pořádá (zaplatíte 300,-, které Vám proplatí pojišťovna, a můžete chodit teoreticky celé těhotenství), stejně mi naučené tlačení nejdříve nešlo:-(. Ale po několika pokusech, pod vedením zkušené asistentky se mi to brzy začalo dařit a náš vytoužený chlapeček byl brzy s námi :-)! Šití samozřejmě moc příjemné nebylo, ale když vedle mne seděl celou dobu manžel se zabaleným miminkem v náručí, měla jsem myšlenky stejně spíše u nich!
Na oddělení šestinedělí už mi samozřejmě tak veselo nebylo:-(, ale naštěstí jsem byla na pokoji s druhou maminkou (také vyjukanou prvorodičkou), takže co jsem nevěděla já, věděla ona nebo jsme se ptaly, ptaly, ptaly... Odpověď jsme většinou ochotně dostaly, ale stávalo se i to (jak už tu někdo psal), že každá sestra radila něco jiného a některé rady si dokonce úplně odporovaly :-)! No, měla jsem z toho v hlavě trochu chaos, ale nakonec člověk nějak "selským rozumem" rady vytřídil a použil to, co mu nejvíce sedělo.
Nejhorší to u mne bylo s kojením! Ještě čtvrtý den po porodu jsem neměla pořádně mléko a začínala jsem mít obavy, zda svého Drobečka budu vůbec moci kojit :-(! Sestřičky mě stále uklidňovaly, že u někoho nastoupí laktace později, ale v té chvíli je člověk tak vynervovaný, že jim to stejně moc nevěří! Tak se stalo to, že jeden den brečela mamina na lůžku vedle mne, že má mléka moc a nestíhá odstříkávat a druhý den jsem brečela já, že nemám mléko žádne:-(! A to jsem byla pevně rozhodnutá už během těhotenství, že BUDU KOJIT!!! Naštěstí vše dobře dopadlo a mlíčko se dostavilo, takže moje rada v tomto směru zní: MAMINY, VĚŘTE SESTŘIČKÁM a buďte klidné (mimochodem - kojím stále, vlastně teprve teď začínáme dávat i něco jiného). Pak začal zmatek ohledně toho, zda miminko při kojení správně držím. Fakt je, že některá sestra se jen podívala a řekla:"Děláte to dobře." a tím to pro ni haslo, ale pak se ná podařilo odchytit jednu starší sestřičku (hledejte ji!!! -chodila pouze na ranní směnu) a ta nám ukázala všechny možné polohy! Prostě - kdo se moc ptal, něco se dozvěděl. A kdo se neptal, o tom sestry předpokládaly, že vše ví, nebo že už mu to řekla nějaká jejich kolegyně! Takže: PTEJTE SE! Určitě to není ostuda a za zdraví Vašeho miminka a Vaši pohodu to určitě stojí!!!
To je ode mne vše. Maminy, mějte se fajn, množte se a mějte takový porod, jaký se podařil nám :-)
PS: A ještě jeden postřeh ohledně pokojů - nejde ani o to, že jsou dobře a účelně vybavené - podle mne je důležitější, že jste na pokoji s někým! Chápu, že někdo není družný typ a má raději svůj klídek, ale osobně si myslím, že mi přítomnost druhé maminky na pokoji moc pomohla - měly jsme stejné problémy i starosti, takže jsem si nepřipadala tak sama, a když jsem potřebovala třeba do sprchy, nemusela jsem se bát, že pokud začne miminko plakat, neuslyším ho přes tekoucí vodu :-)!
Hezký den Lenka