Mám radost z nového tématu pro nás zrovna tak aktuálního.Snažíme se ho zdolat už půl roku, co jsem se zapojila zpět do "pracovního procesu". Ještě mám čerstvě v paměti první návštěvu ve školce, kterou jsem nesla psychicky možná hůř než můj syn (malý "frťánek" by mi možná tenkrát pomohl), protože jsem věděla, že tím končí období, kdy jsme si řídili celé dny sami.Ještě teď si připadám trochu macešsky, když tahám děti z postelí skoro za tmy a oni se mě ptají, proč je budím v noci.A každodení otázky "A půjdeme dneska po "o"? A proč musíš být v práci tak dlouho? A proč tam vůbec musíš chodit?...Ale na druhou stranu si říkám,i tohle patří k životu.Svoje dilema, jestli opravdu dělám to "nejdůležitější", když trávím své dny v kanceláři a přitom si umím představit deset užitečnějších věcí, které bych mohla dělat se svými dětmi, jsem si ještě nevyřešila.Pravděpodobně to dopadne kompromisem zkráceného úvazku - ten naštěstí můj (státní) zaměstnavatel poskytuje.Z mých dosavadních zkušeností se plný úvazek dá zvládnout jen s pomocí tatínka (vodí děti ráno do školky a jednou týdně vyzvedává) a i tak jsem často ve školce mezi posledními. Nejsou však jen tzv. mínusy, je dost dalších kladů na nové situaci - umíme si víc vážit když jsme spolu, kontakt s lidmi z mé profese mi také psychicky pomohl, cítím se teď sebevědomější a víc v pohodě.Vyhovuje mi tempo pracovních dnů, dny doma byly už občas tak nějak lenivé. Ráda se přiučím, jak si pomoci v některých krizových situací všedního dne - u nás jimi jsou s přehledem rána a načerpám jistotu, že i obě role se dají zvládnout poctivě.