Po mnoha měsících jsem se dostala k internetu a zabrousila jsem ze zvědavosti i na stránky hodnotící porodnice. Nedalo mi to a přečetla jsem si mnohé o tom, jak to chodí tam, kde přišel na svět i můj dnes již víc než dvouletý syn. Předně musím prozradit, že jsem manželka jednoho ze zaměstnanců, již v druhé půli věty však dodávám, že o tom věděla jen malá hrstka lidí, jen zlomek těch, co o mně pečovali. A tak jsem mohla srovnávat přístup těch, kteří "věděli" a těch, co jsem pro ně byla prostě nějaká ta a ta. Patřila jsem k těm nemnoha maminkám, které zamířili na plánovaný císařský řez (sdružené indikace - KP, velký váhový odhad, astma + alergie), takže moje zkušenosti budou jen pouhým postřehem a možná malou inspirací těm pracovníkům VFN, kteří na tyto stránky občas pohlédnou. Příjem na sál - nevím jaký je standard, ale já se dostavila až ráno v den operace. Sepisování papírů bylo nekonečné a neumím si představit, jak tohle někdo může vydýchat během kontrakcí. Pravdou je, že moje anamnéza se do tiskopisu téměř nevešla, ale to nechme stranou - zde bylo vše OK. Podařilo se mi, ani nevím jak, odmítnout (dvakrát) klystýr (několik dní předem jsem po dohodě s lékařem měla tzv. bezezbytkovou dietu a doma čípek - lék na který evidentně NEJSEM alergická). Při natáčení "monitoru" před vstupem na sál jsem se již v nemocniční krátké košili posadila na porodní lůžko a ihned jsem si vysloužila nemilosrdné vynadání "vy jste si sedla? a už jste svlečená??? to snad ne, to budeme muset znova převlíct celou postel..."a němý vzteklý výraz. Moje obhajoba "omlouvám se, nevěděla jsem že si nesmím sednout" byla jen stěží co platná. Příchod na porodní sál byl sám o sobě veselý - když jsem hlásila sestře, že přece budu mít jen epidurální anestezii, velice se podivila. "A to vám řekl kdo???" ptala se. Byla jsem seřvána, že jsem se měla nejdřív domluvit s anesteziologem (ten cís. řez byl mimochodem naplánován 2 týdny předem - a oni nic nevěděli. Anesteziolog byl velice příjemný, ale do epidurálu se mu vůbec nechtělo. Došlo k diskusi typu proč to chci - já těžký (i lékový) alergik se slovy "když budu při vědomí a začnu se cítit zle, budu křičet, budu-li pod narkózou a dojde k nějaké alergické reakci, zjistíte to až podle přístrojů" zabral. Ovšem bylo nutno zajít pro jinou paní doktorku a od té jsem si (ležíce na operačním sále na stole) vyslechla, že už má dávno pauzu a že mi kdysi určitě říkala, že ten a ten den tu ona nebude. Inu, mně je přece jedno kdo to dělá, doufám, že u Apolináře nemají jen 1 (!!!) anesteziologa co spolehlivě zavede katetr na místo. Ve své poloze na operačním stole jsem se slušně omluvila, ani nevím kde jsem k tomu vzala sílu. Samotná operační porod proběhl bez obtíží, na chvilku jsem ztratila vědomí, ale po několika minutách jsem již viděla svého nádherného synka, kterého mi zabaleného sestřičky donesly ukázat. Byla to nádherná chvíle - dojetím jsem se rozplakala a dodatečně se operujícím lékařům omlouvám za to, že přes mé vzlyky se toho moc šít chvíli nedalo :-))). Jen malá vada na kráse byla, že mé alergie zafungovaly a svědění zprvu na obličeji a posléze na celém těle na sebe nenechalo dlouho čekat. Mohu si jen říkat, že mé tělo aspoň lékařům ukázalo, jak vážně to s tou alergickou reakcí myslí - a taky myslelo. Naštěstí jsem byla nadopována kortizonem.
Po operaci jsem byla převezena na šestinedělí, tuším P6 ale už přesně nevím. Na JIP jsem pobyt poměrně zvládla, jen jsem měla poměrně velké bolesti z kontrakcí, ale nakonec i moje mentruace bývá katastrofická a občas z bolesti i omdlím. Jen jsem nemohla spát, protože mé tělo opět neakceptovalo některý z léků - nemohla jsem si vůbec cca 48 hodin odpočinout, byla jsem jako po vypití 10 hrnků kávy. Když se u syna nedávno objevila excitační reakce na Diazepam, pochopila jsem svůj tehdejší stav. Na pokoj jsem šla příští den, naštěstí byl nadstandard (přiznávám, vzhledem k plánovanému císaři tak trochu objednaný). Chování sestřiček od dětí bylo výborné, nemohu si stěžovat. Trochu mi vadilo, že jsem malého viděla až po cca 6 hodinách, zvlášť když jsem absolutně nemohla spát, ale nakonec mi ho začaly sestřičky nosit. Pečovat jsem o něj začala až 4. den po porodu, vzhledem ke stavu po císaři a k infekci, která mně postihla, jsem se dříve necítila, i když bylo možné mít miminko po sekci už od 2. dne u sebe. Co mi vadilo - sestřičky občas donesly tabletku s tím ať ji spolknu. Nedala jsem se a nechala si vysvětlit k čemu je a proč to mám jíst. Ve fyziologii se poměrně vyznám a tak jsem uznala, že měly oprávnění, ale fakt, že se mne jako silného alergika vůbec lékař nezeptal zda to snáším, dokonce ani neřekl co mi předepisuje, se mi hluboce příčí. Budiž mi úlevou fakt, že onen lékař již odešel. Tento lékař do posledního dne nevěděl ke komu patřím - a až později se také začal chovat trochu lidštěji (jinak byl trochu jako kontrolní robot)... Dětští lékaři se chovali prima ač nikdo netušil čí je ono děcko (až do chvíle, kdy došlo na scénu: jeje, vy vypadáte jako pacient, pane ten a ten... - vždyť taky jo, to je moje dítě". Pak se u nás na pokoji rozhostila spíše neformální atmosféra, ale byla výborná již předtím, takže zde není nač poukázat. Jen chování několika málo ženských sestřiček mi odvahy nedodalo, a tak po mnohém peskování "vy to dítě zase už kojíte? doma ho taky nebudete mít pořád u sebe! dejte ho do té postýlky!" jsem psychicky skoro nevydržela a malého zkoušela kojit téměř potají. Bohužel to nevyšlo, již tak komplikované spuštění mléka po sekci se zarazilo a i přes mou snahu se kojení zdárně nerozjelo. Až 7. den pobytu, po té co syn stále víc ubýval na váze, napadlo lékaře zjistit kolik mám mléka - bohužel byla sotva desetina potřeby, takže se muselo sahnout po přikrmování. Ani přes velkou snahu se doma nepodařilo mléčnou produkci zvednou a já stále tápu, jestli by to při vlídném a nevměšujícím se chování některých sester třeba nedopadlo jinak.
Co mi připadalo špatné, bylo nepropojení anamnézy matky s dítětem - ale podle mých informací by již tohle měla být minulost. Ale mohu jen tápat, zda hypoimunní syn nebyl trošku rozhozen již očkováním v porodnici, a sníženou imunitu bylo možno předpokládat, protože se s ní léčím takřka soustavně také. Ale to jsem již jen ve sféře dohadů. Celkově - dojem poměrně dobrý. Je tu ale velké ALE. Byla jsem (a jsem) ženou zaměstnance. Cítila jsem zázemí a nebála jsem se ozvat, vydupat si co chci. Kdybych byla v absolutně cizím prostředí, bez podpory rodiny, zřejmě bych se cítila jako mrňavé kolečko mírně vrzajícího soukolí. A ještě jedno mě mrzí - že k tomu, aby člověk v části porodnic dosáhl svého, musí jít psychicky vyzbrojen skoro jako na bojovou linii a že třeba komunikace s pacientem, vysvětlení co dostává za léky, chápavý přístup, si musí doslova vybojovat. A tu radost z vítězství kalí fakt, že se o tak samozřejmé věci vůbec bojovat musí.
Už jsem toho napsala až až, rozhodně část (snad velká) lékařů i sester od Apolináře mají svou práci rádi, jen těch pár "jiných" jim to kazí. Přeji příjemný den
Jana