Milá Mirko,
ještě bych chtěla doplnit k Tvému dotazu: Je to oboje - o šprtání i o makačce na bednu. Dějepis se musí našprtat a matika pochopit. Ostatní předměty leží mezi těmito dvěma póly. Některému dítěti jde více to první, některému to druhé. Ale myslím, že pokud se dítě bez tvrdé přípravy (a to podtrhuji - musí se tam dostat díky své přirozené inteligenci, jinak tam bude nešťastné) na gymnázium vůbec dostane, pak je schopno se každý z předmětů naučit alespoň tak, aby "prolezlo" - tím mám na mysli ojedinělý extrém, kdy dítěti jeden předmět (nebo i kantor) prostě ten rok nesedne. Není to tragédie a dítě má na 8 let pokoj od stresů typu:
"Musíš mít dobré známky, aby ses po škole někam dostal". Až po letech půjde o to dostat se na vysokou školu, nebude to už řešit dítě, ale téměř dospělý mladý člověk, který zná svou cenu a umí se zdravě prosadit, ví, co chce.
Vztah k předmětu a úspěšnost dítěte v něm je dána mnoha faktory - nejen tím, zda dítě umí logicky myslet a je schopno se učit, ale také osobností a nároky vyučujícího a zajímavostí témato pro samotné dítě.
Například profesorka, která má našeho syna na biologii má systém zkoušení, kterému syn říká 1-3-5.
Dětem zadá dvě otázky, na které očekává odpověď jednou větou - žádné okecávání, zkrátka víš - nevíš. Pokud zná dítě obě odpovědi, dostane jedničku, pokud žádnou pětku a za jednu trojku. Jiné známky nejsou. Občas jsou to třeba obrázky dvou brouků a otázka zní: "Co je to?".
Že je takové zkoušení hodně o štěstí a příliš nemapuje znalosti dětí je jasné. Ale přesto děti biologii milují a mají velice slušné znalosti. (Možná právě proto, že zkoušení se věnuje minimum času a ten zbývá na exkurze, naučné filmy a laboratorní práce). A o to jde. Jen se především rodiče, ale i dítě musí smířit s tím, že se špatnou známkou, kterou třeba považují za nespravedlivou, život nekončí.
A k nutnosti se učit: syn se učí cca 1 hod za týden a má vyznamenání. Rozdodně to s učením nepřehání, ale když mu "teče do bot" dokáže máknout, v tomto přístupu je silně podporován právě školou.