Ahoj Káčo,
chtěla bych Tě podpořit a říct "hlavu vzhůru". My jsme přišli o dítě před necelými 2 roky. Ve 20. týdnu se na ultrazvuku zjistily závažné vývojové vady, které by dítěti nejenom neumožnily vůbec žít, ale ani by se v bříšku již dál nevyvíjelo. Zažívala jsem podobné pocity jako Ty. Jen to bylo ještě horší v tom, že já musela to mrtvé mimčo porodit. Je to hrozný pocit. Navíc jsme s takovou eventualitou absolutně nepočítali, už jsme měli vymyšlená jména a teď taková rána. Taky jsem si pořád říkala, proč my. Máme dům, auto, dobré finanční zázemí. Jak by se u nás mělo děťátko dobře! Pomohl mi návrat do zaměstnání, nikdo mě nelitoval. Neudělalo se z toho tabu. Dobré je nějaké kamarádce všechno vypovědět, vykecat se z toho. Chodila jsem opravdu často cvičit, do posilovny, ke kadeřnici, jen abych neměla čas na to myslet. No, ale teď to hlavní pro Tebe. Museli jsme čekat rok s pokusy o otěhotnění a teď máme už 6 týdnů kluka jako buka. Těhotenství bylo úplně v pohodě a krásné, porod taky. Člověk se samozřejmě před každým vyšetřením třásl, ale všechno se zvládne. Zkus na to už nemyslet, těš na další těhotenství. Znám paní, která má skvělou dceru až na šestý pokus! To mi dodávalo sílu.
Andrea
Pokud budeš chtít napiš: jmthurn@volny.cz