Mila Radko, dekuji za Vas prispevek k tomuto tematu. Vite, plne s Vami souhlasim, ze v lekarske ordinaci a na gynekologickem kresle se zena rozhodne nedovi o tom, co vlastne jeji miminko ted ceka a jestli je vubec jina moznost. Proto vznikaji ruzne azylove domy, domy pomoci, obcanska sdruzeni, ktera pomahaji financne i materialne budoucim maminkam v tezkych situacich. Nepodcenujeme problem rozhodovani a uz vubec netvrdime, ze by se pro potrat zena rozhodovala lehkomyslne a nerozvazne. Vime, ze je to bolestna zkusenost v kazdem pripade. Vypovidaji o tom i ne ojedinele pripady postabortivniho syndromu. Chci Vam jen rici, ze ze statistik plyne tento udaj: k interrupci se odhodlavaji nejcasteji mlade zeny ve veku 17-25 let - coz jsou bud studentky, nebo svobodne cerstve zamestnankyne, ktere chteji ziskat nejprve zkusenosti v praci, nez odejdou na materskou. Nejsou nijak socialne slabe a maji casto i stale partnery. V tomto pripade se ale potrat jako nouzove reseni dle meho nazoru nenabizi. Co myslite Vy? K potratu take chodi maminky s jednim ditetem, ktere proste "vice neuzivi" (tj. citat jedne me pritelkyne) - pritom maji byt, auto, chalupu a velke obnosy na uctech..ale je to jejich rozhodnuti a tiha jejich svedomi, opravdu. Nesoudim. Nemohu vedet, co se deje v myslich takovych zen. Jen rikam, ze existuje jine reseni, a melo by byt hojneji vyuzivano, hojneji nez zabijeni. Cekaci doba na miminko z kojeneckeho ustavu je 3-5 let. Casto miminka proste nejsou. Kdyz nebyla interrupce u nas mozna, bylo jich asi vic...ale zase legislativa asi nebyla tak pruzna, jako je v ramci moznosti dnes. Adopce by mela byt vzdy tim nejkrajnejsim resenim. A jestli se maminka po porodu rozhodne, ze nechce dat dite do adopce, ze to s nim prece jen zvladne, tak tim lepe preci pro dite, vidte?